Live zvuk je často směs techniky, psychologie a stresu. FOH zvukař řeší zvuk pro diváka, monitoring, akustiku i systém, a do toho komunikaci s produkcí a účinkujícími. A když chybí společná řeč, vzniká dojem „arogance“.
Dnes tu mám malé zamyšlení. Napadlo vás někdy, co může vést k těm často tradovaným názorům, že „tenhle zvukař je debil“ nebo „je to arogantní vůl“ atd.?
Narazil jsem na článek webu Production Expert, kde v rozhovoru s legendou Andy Schepsem rozebírají příčiny imposter syndromu (syndrom podvodníka) a ke konci rozhovoru je zmíněno, že člověk musí jít při prezentaci práce do situace s tím, že musí věřit tomu, co a jak udělal. Jednoduše odvést práci na 100% s veškerou přípravou, znalostmi a citem, který má. Jeden z triků, který tam zmiňuje, je, že výsledek posílá klientovi v čase, kdy jej klient nemusí hned hodnotit, a on tak získá buffer, který mu umožní přijmout případnou kritiku s větším nadhledem.
Tenhle přístup jsem zjistil, že občas také nevědomky praktikuji, takže (díky!) 🙂 Ale!!!
Co když jste v situaci:
1. muzikálové divadlo
2. live na festivalu či v klubu
Záměrně nezmiňuji dlouhodobou či jinak konzistentní spolupráci s jedním tělesem. Za prvé s ní nemám tolik zkušeností, a za další myslím, že zde fungují jiné vztahové mechanismy.
Proč?
Prvně zde často neřešíte pouze výsledný zvuk pro diváka (posluchače), ale zároveň také: monitoring účinkujících,
důsledky prostorové akustiky,
a někdy i drobný nebo i větší zvukově systémové odladění.
U větších projektů je třeba často tyto jednotlivé kompetence organizačně, technicky a finančně sladit tak, aby výsledek optimálně fungoval.
Na to se ale zapomíná? Správně tyhle potřeby komunikovat!!!! A to nejen s producenty, ale i s účinkujícími… A tím dostávám k jádru pudla!
Můžete být skvělým F.O.H. zvukařem (ten co míchá zvuk pro diváka), ale stačí když vám přibydou do tohohle balíčku další kompetence, organizační zádrhele, komunikační nesoulad, a najednou ve stresu nedokážete rychle odpovědět na věty jako:
Co se děje?
Udělejte s tím něco?
Jak dlouho to bude trvat?
Ty neslyšíš, že to….
Není slyšet XY….
Proč to zní jak ze sudu?
…doplňte si…
V ten moment se mohou spustit obranné mechanismy, a je z vás…. Hádáte správně arogantní debil!
A teď pozor. Tohle není omluva. Je to popis mechanismu. Když člověk funguje v režimu „přežít“, tak často nezní mile, empaticky ani partnersky.
Jednou z cest jako z tohohle nekonečného kolotoče ven je (alespoň podle mě) vzdělávání!
Záměrně nepíšu vzdělání, protože tenhle proces je dlouhodobý. A tím nemyslím pouze vzdělávání zvukařů, ale i producentů, režisérů, scénografů, choreografů, hráčů a také herců.
Díky vzájemnému porozumění by mohlo být méně často zbytečně vyhrocených situací a konfliktů.
Dopřejme si dialog, bude nám lépe.
Zkuste pro začátek mrknout třeba na www.zacnizvucit.cz nebo mě prostě zavolejte, zkusím vám připravit přednášku 🙂
Proč zvukař někdy působí arogantně?
Protože řeší víc věcí najednou, často pod časovým tlakem, a chybí společný komunikační rámec, co je problém, co je příčina, co je řešení, a jak dlouho to potrvá.
Co je rozdíl mezi FOH a monitoringem?
FOH je zvuk pro diváka. Monitoring je zvuk pro účinkující na pódiu (monitory, IEM). Každá část má jiné priority a jiné „stížnosti“.
Co je nejrychlejší způsob, jak situaci uklidnit?
Přesně popsat, co komu chybí („vokál je tichý v prvních řadách“, „kytara mi píská v IEM“), a dát zvukaři potřebný čas bez dalších vstupů, aby mohl udělat změnu a ověřit ji.
Jak se domluvit se zvukařem na zvukové zkoušce?
Mít jasnou hierarchii priorit (zpěv, dialog, sóla), mluvit konkrétně, a domluvit si jednu kontaktní osobu za kapelu/produkci.
Slyšíme se!
Záleží totiž na kadém decibelu.
Zdraví Zazy.
